Nemusíte se prakticky vůbec zajímat o motorsport, ale i přesto jméno Eliška Junková pravděpodobně znáte. Aby také ne – Eliška je jednou z nejúspěšnějších ženských závodnic 20. let, která svého času konkurovala mistrům volantu.
Je drobnou zajímavostí, že na začátku svého života se Eliška vlastně vůbec nejmenovala Eliška. Dne 16. listopadu 1900 se totiž do rodiny olomouckého zámečníka narodila jako Alžběta Pospíšilová, přičemž její rodný list v němčině uvádí německou verzi křestního jména Elisabeth. Právě odtud vznikly v cizině přezdívky jako Eli nebo Eliza a Alžběta se tak při svatbě nechala přejmenovat na Elišku.
Komplikovaný vztah na začátku
Zpět ale k tomu, kde mladá Alžběta svého prvního manžela potkala. Mladá dívka s velkým nadáním pro cizí jazyky začala pracovat ve svých šestnácti letech coby korespondentka v lokální pobočce Pražské úvěrové banky. Právě tady si jí všiml o šest let starší Vincenc „Čeněk“ Junek. Houževnatý a pilný muž z chudé rodiny, budující slibnou kariéru v bankovním sektoru.
Alžběta s Čeňkem si vzájemně padli do oka, takže když byl Čeněk převelen na bankovní pobočku do Brna, vzal si Alžbětu s sebou. Mezi mladými lidmi se rozhořel zprvu poněkud komplikovaný vztah, kdy Alžběta s Čeňkem střídavě plánovali budoucnost a rozcházeli se. Na vdávání ale Alžběta zatím nebyla připravená a tak nakonec odjela rozšířit svoje obzory do světa. Přesunula se do Francie, kde pracovala v zahradnictví u Antibes, a posléze do Švýcarska, kde si zdokonalovala jazykové nadání.
Už během odloučení Alžběta moc dobře věděla, že na ni Čeněk stále čeká. Když se vrátila domů, zjistila, že jejího přítele uchvátily automobilové závody a proto sama k autům přičichla. Jako jedna z prvních žen u nás, složila Alžběta v roce 1921 řidičskou zkoušku a v témže roce navštívila se svým nadcházejícím manželem pařížský autosalon, kde si padla do noty se samotným Ettorem Bugattim.
Právě automobily Bugatti mladou motoristku zcela uchvátily a vzešla proto dohoda o zakoupení prvního závodního vozu.
Závodící manželé
Svatba se konala v létě roku 1922 a z Alžběty Pospíšilové se tím pádem definitivně stala Eliška Junková. Čeněk jezdil už tou dobou závodně, takže i svatební cesta směřovala na trénink závodu Karlovy Vary – Mariánské Lázně. Od té doby doprovázela Eliška svého manžela na závodech i tréninzích a samozřejmě také sama usedala za volant. Kvůli své výšce musela sedat do sedadla vystlaného polštáři, aby vůbec dosáhla na volant a pedály.
Svůj první závod jela Eliška v září roku 1924 a tady se dostavil také úplně první úspěch. S vozem Bugatti T30 obsadila Eliška na trati Lochotín – Třemošná první místo v kategorii do dvou litrů a netrvalo dlouho, než porazila i svého vlastního manžela. Na jaře roku 1925 skončila celkově první a oba dva s Čeňkem zvítězili ve svojí kategorii.
Podobné úspěchy sklízela manželská a závodní dvojice prakticky na všech tuzemských závodech a netrvalo dlouho, než se Eliška přesunula do zahraničí. Na závod do vrchu Klausenpass, kde skončila druhá, jí pozval švýcarský autoklub. A následovala Gran Prix Německa roku 1927, kde skončila Eliška na Nürburgringu celkově čtvrtá a první ve svojí kategorii.
Eliška se stala díky rozjeté závodní kariéře neuvěřitelně populární a byla zbožňována motoristickými nadšenci z celého Československa. Eliščina závodní kariéra i popularita potom vyvrcholily v roce 1928, kdy se mladá paní zúčastnila legendárního klání Targa Florio, považovaného za nejnáročnější automobilový závod své doby.
Závodu na celkem 540 kilometrů skrz sicilskou šotolinu se Eliška zúčastnila dokonce dvakrát. V roce 1927 ale musela z druhého místa odstoupit, neboť se jí na Bugatti T37 porouchalo řízení. Ani rok 1928 se neobešel bez technických problémů, ale tentokrát již Bugatti T35B i přes poruchu vodní pumpy dojelo. Během druhého z pěti kol Eliška dokonce vedla, ale kvůli problémům se nakonec o kus propadla a skončila na stále parádním pátém místě. Vítěz Albert Divo složil po konci závodu Elišce poklonu a poděkoval jí za tvrdou a těžkou konkurenci.
Po návratu ze Sicílie byla Eliška středem nadšení a pozornosti. Když s Čeňkem v Bugatti projížděla Prahou, doprovázely jí spousty motorkářů a jásající davy. Eliška byla přesvědčená, že většího závodního úspěchu už ve svém životě nedosáhne. Chtěla svoje vlastní závodění upozadit a stát se Čeňkovou manažerkou. Jenže to už bohužel nestihla.
Nešťastný konec manžela a kariéry
Ještě téhož roku se totiž při Grand Prix Německa stala tragická nehoda. Čeněk Junek dostal smyk, byl vymrštěn ven z vozu a rozrazil si hlavu o skálu. Přilbu neměl – prý byla objednaná, ale nestihla přijít. Zbylí českoslovenští závodníci spolu s Eliškou ze závodu pietně odstoupili.
I přes naléhání ze strany samotného Ettoreho Bugatti, ukončila Eliška definitivně svou závodní kariéru. Na auta ovšem nezanevřela. Spolupracovala například s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko, stála u zrození Masarykova okruhu v Brně a byla také ambasadorkou francouzského Bugatti. V první polovině třicátých let potom pomáhala firmě Baťa s vývojem pneumatik a v tomto oboru nakonec zůstala až do penze.
Z bytu v paláci Lucerna na pražském Václavském náměstí se Eliška po smrti manžela přestěhovala do domu „Na krásné vyhlídce“, kde je dnes švédské velvyslanectví a dům zdobí i Eliščina pamětní deska. Po druhé světové válce se Eliška podruhé vdala a vzala si sportovního a motoristického novináře Ladislava Kháse. Jejich manželství však trvalo jen do roku 1976.
Nakonec se Eliška Junková dožila 93 let a zemřela v Praze dne 5. ledna 1994. Do historie se zapsala jako legendární závodnice, na kterou vzpomínají nejen sportovní fanoušci, ale i velké osobnosti motorsportu. Lidé, kteří měli možnost se s Eliškou setkat, o ní vždy hovořili jako o příjemně vystupující dámě, která vypadala uvnitř závodního vozu žensky a elegantně, ovšem s volantem dokázala vyloženě kouzlit.
