Co se vám vybaví, když se řekne „film ze závodního prostředí?“ Spousta lidí okamžitě vysype z rukávu McQueenovo Le Mans, zejména mladší diváci potom vzpomenou relativně aktuální Rush (Rivalové), sledující životy Nikkiho Laudy a Jamese Hunta. Jenže dávno před Rush a dokonce pět let před Le Mans, dominoval stříbrnému plátnu snímek Grand Prix.
Přímo epický snímek o délce bezmála tří hodin režíroval v roce 1966 John Frankenheimer a mnoho nadšenců dodnes považuje jeho dílo za nejlepší závodní film všech dob. Skoro by se dalo říci, že se milovníci závodních filmů dělí na příznivce Grand Prix, nebo již zmiňovaného Le Mans.
Za obrovskou oblibou Grand Prix stojí nejen jeho zasazení do závodní sezóny vrcholné třídy motorsportu, ale také úroveň detailů. Na tu Frankenheimer sám osobně dohlížel a svými nároky dopiloval film do vrcholné formy. Ve filmu není třeba použit jediný zrychlený záběr, neboť Frankenheimer řekl, že by jeho úpravu odhalil i průměrný návštěvník kina. Technické poradenství nedělal nikdo jiný, než sám velký Carroll Shelby.
Příběh filmu se točí okolo čtyř fiktivních jezdců, soutěžících o titul mistra světa. Konkrétně se zde objevuje Scott Stoddart (Brian Bedford), Jean-Pierre Sarti (Yves Montand), Nino Barlini (Antonio Sabato) a Pete Aron (James Garner). Do role Arona byl původně zvažován Steve McQueen, ale režisér se nakonec rozhodl pro Garnera, protože McQueen údajně neprojevil o roli dostatečný zájem. Faktem ale je, že odmítnutí McQueena rozzlobilo a s Garnerem se několik let nebavil.
Fiktivními jmény se však výčet neuzavírá. Jelikož se pět ze šesti závodů natáčelo přímo během opravdových závodních víkendů, objevuje se ve filmu také celá řada postav z opravdového závodního prostředí. Spatřit můžeme třeba Jimmyho Clarka, Jackieho Stewarta, Johna Surteese, Juana Manuela Fangia nebo Jacka Brabhama.
Jediný závod, jenž nemá ve filmu reálné záběry, je ten poslední – GP Francie. Záběry z tohoto podniku jsou pořízeny v Belgii, ovšem jedná se o jedinou výjimku. Ostatní scény z depa a zázemí se pořizovaly v „ostrém“ provozu, což mnoho skutečných jezdců kvitovalo s nevolí. Přítomnost filmového štábu zde byla pro spoustu lidí rušivá. Většina jízdních scén s herci se potom dotáčela pár dní po závodech, kdy měla produkce pronajatý okruh. Záběrů přímo ze skutečného závodu je ve filmu méně a jedná se o podniky GP Monaka a GP Belgie.
Aby uměli herci důvěryhodně řídit, zúčastnili se všichni hlavní aktéři kurzu závodní jízdy u Jima Russella. Jedinou výjimkou byl Brian Bedford, který měl problémy s řazením a ve filmu jej proto dabloval Phil Hill, mistr světa z roku 1961. Postava Scotta Stoddardta nosí z toho důvodu při každém závodu šálu omotanou okolo tváře.
Řízení Phila Hilla bylo při natáčení celkově dost zásadní. Hill řídil kamerové vozy, již v tu dobu opatřené dálkově řízenou kamerou. Konkrétně se jezdilo s AC Cobrou a prototypem Fordu GT40, osazeným kamerou v místě přední kapoty. Spousta záběrů je dále pořizována z vrtulníku. Kromě již zmíněných zrychlovaných záběrů, neobjevují se ve filmu ani momenty, při kterých by bylo vyměněno pozadí za jezdcem, sedícím v kokpitu.
Právě na reálném zpracování a dokonalém střihu si režisér zakládal a tak se ve filmu několikrát objevuje třeba předěl dvou scén naráz. Jednoduchý trik v dnešní době nikoho neohromí, ovšem v polovině šedesátých let se samozřejmě jednalo o žhavou novinku. Stejně tak byl novátorský i velmi rychlý střih během akčních scén. Průměrná délka záběru ve filmu se tím pádem stáhla na pouhé 5,4 sekundy.
Až dosud se zdá, že se na produkci nikde nešetřilo, ale jistá úsporná opatření přece jenom proběhla. Ve filmu se (samozřejmě s výjimkou reálných záběrů ze závodů), neobjevují vozy třídy Formule 1, ale vozy Formule 3, upravené po stránce vzhledu do podoby výkonnějších monopostů. Zde se každopádně vyskytoval drobný problém. Slabší motory nebyly schopné při rozjezdech protáčet širší pneumatiky z Formule 1. Když bylo tedy potřeba při scénách ze startu závodů zahrabat, filmaři polili gumy benzínem, aby pořádně klouzaly a kouřily.
Grand Prix ale rozhodně není ani tak o detailech, jako o celku. Jedná se o film, poskytující nezkreslený náhled do jednodušších, „dřevních“ dob vrcholového motorsportu. Grand Prix kombinuje na svou dobu špičkové záběry s prvky rivality, probíhající ve vztazích pilotů během sezóny. Je tu pár vynikajících hlášek, několik uvěřitelně natočených nehod, nějaká ta romantika a samozřejmě i neodbytná smrt. Pokud už máte dokoukáno Le Mans a nabyli jste dojmu, že vyšší úroveň závodní filmařiny snad ani neexistuje, dejte šanci jeho o pět let staršímu předchůdci. Možná tady objevíte svého nového šampiona.
