V rámci seriálu World Rally Championship už se jela velká spousta různých rallye po celém světě, ovšem jen málo soutěží se může pochlubit tak dlouhou a téměř „bezvýpadkovou“ historií jako ty v britském Walesu. Od roku 1932 měla rallye různé názvy a nabírala mnoha podob, ovšem její podstata zůstala a dodnes se jedná o nejprestižnější rallye svého druhu pořádanou na Britských ostrovech.
Psal se rok 1932 a na pomyslný start závodu Royal Automobile Club Rally (zkráceně RAC Rally) se postavilo 341 startujících v různých autech. Pomyslný byl start proto, že − jak bylo v té době obvyklé − startovalo se z devíti různých měst, mimo jiné z Londýna, Edinburghu nebo Liverpoolu. Z každého města pak byla vytyčena jiná trasa, vždy však o délce přibližně 1 000 mil (1 600 kilometrů) a vedoucí do cílového města Torbay v hrabství Devon.
Formát soutěže byl pochopitelně úplně jiný, než jej známe z dnešního mistrovství. Zapomeňme na rychlostní zkoušky a servisní zóny, v předválečné rallye bylo důležité hlavně dojet a nasbírat přitom co nejméně trestných bodů. Všichni zúčastnění se museli po cestě hlásit ve čtyřech kontrolních stanovištích, která byla otevřena jen v určité hodiny, takže spíš než o rychlost zde šlo o to, jak se zvládnou řidiči se svými vozy držet plánu. V cílovém Torbay se potom nevyhlašoval vítěz, ale místo toho se zde uspořádal dnes již legendární festival elegance Concours d‘Elegance. A kdyby přece jenom někdo pátral po tom, kdo byl historicky prvním vítězem RAC Rally, tak nejméně trestných bodů nasbíral A. H. Loughborough s vozem Lanchester 15/18.
Soutěž byla úspěchem, a tak se rallye pod záštitou královské automobilového klubu pořádala v roce 1933 znovu. Tentokrát už bylo soutěžících vozů o deset více, jen se nejelo do Torbay, ale do Hastings ve Východním Sussexu. Taky druhý ročník měl pouze neoficiálního vítěze, nicméně je zajímavostí, že se jednalo o ženu. Mladá dáma Kitty Brunell se pravidelně zúčastňovala automobilových soutěží od roku 1929 a její vítězství v RAC Rally se čtyřsedadlovým vozem AC z ní udělalo první a dodnes jedinou vítězku této soutěže.
Nepřerušená šňůra RAC Rally pokračovala celá třicátá léta, a dokonce se ještě stihl i ročník 1939. Jenže poté začala Evropou zuřit druhá světová válka a Británie, stejně jako všichni ostatní, měla náhle docela jiné starosti než automobilové soutěže. Z přerušení válkou se RAC Rally vzpamatovávala ještě pět let po jejím konci a na obnovení došlo až pro rok 1951. Právě od roku 1951 se také počítají ročníky závodu, takže se oficiálně jela „1st RAC Rally“. Cílem byl pro změnu Bournemouth v hrabství Dorset a zvítězila posádka Iana Appleyarda, jenž jel v Jaguaru XK120 se svou chotí.
Je ohromnou zajímavostí, že od restartu v roce 1951 se jel až dodnes úplně každý ročník s výjimkou dvou let. První mezera nastala v roce 1957, kdy se rozhořela Suezská krize a v Británii byl náhle benzín na příděl. Ta druhá přišla o deset let později v roce 1967, kdy se na venkově rozmohla epidemie slintavky a kulhavky u dobytka. Zrušení tohoto ročníku ale nebylo jen tak. Rozhodnutí padlo prakticky večer před soutěží, kdy už bylo vše připraveno, a navíc byla zajištěna mediální podpora deníku The Sun a televize ATV. Hlavně kvůli médiím se proto narychlo uspořádala neoficiální rallye ve vesnici Bagshot.
Vraťme se teď ale zase o kus zpátky. Během padesátých let se z RAC Rally stala zejména soutěž v navigaci, která byla během noci pro proměnlivé a mnohdy špatné počasí velmi obtížná. I z toho důvodu tak nastal odliv jezdců a třeba rok 1959 zaznamenal bouřlivé protesty v cíli, kdy si jezdci stěžovali na organizaci. Hlavním organizátorem byl v té době Jack Kemsley a ten taky přišel s řešením, jak soutěž opět popularizovat – bylo jím zavedení rychlostních zkoušek. Ta první se stala součástí rallye hned v roce 1960 a jednalo se o uzavřenou lesní cestu o délce tří kilometrů ve Skotsku, kde měli piloti předvést své maximum. Úspěch tohoto nápadu byl ohromný.
Právě zavedení lesních rychlostních zkoušek dalo RAC Rally charakteristickou „lesní“ tvář a jejich počet se dramaticky rozrostl, stejně jako do té doby klesající popularita celé soutěže. Z RAC Rally se náhle stal vyhledávaný podnik a diváckému zájmu prospělo i zavedení diváckých rychlostních zkoušek pro platící publikum v roce 1971. Obecně platí, že jezdci tuto součást závodu úplně nemusí, ale z pohledu široké veřejnosti se jedná o mimořádně zajímavé klání.
Rok 1971 byl zároveň druhým rokem, co se RAC Rally poprvé pojmenovalo po generálním sponzorovi. Tím byl deník Daily Mirror a v názvu soutěže setrval celkem čtyři ročníky. Dále se podnik jmenoval Lombard RAC Rally, posléze Network Q RAC Rally a nakonec se ustálil aktuální název Wales Rally of Great Britain – potažmo počeštěná verze Rallye Velké Británie. Název RAC Rally je ovšem natolik zažitý, že spousta lidí jinou formu ani nepoužívá.
Zcela zásadní byl pro podnik také rok 1973, neboť tehdy se rozjel seriál WRC a RAC Rallye se stalo jeho nedílnou součástí. Když už jsme u těch sedmdesátých let, pozoruhodné bylo také vévodění závodních speciálů Ford Escort RS1600 a posléze RS1800. Pod vedením zejména skandinávských pilotů, z nichž vyčníval Timo Mäkinen, vyhrály Escorty mezi lety 1972 a 1979 celkem 8 ročníků. Žádné jiné auto už takovou „šňůru“ nezopakovalo.
Své úspěchy ovšem slavily i vozy ŠKODA. V sedmdesátých letech se v nižších kategoriích pravidelně umísťovaly speciály Škoda 120 S a 130 RS. John Haugland s těmito vozy dokonce zvítězil ve své kategorii třikrát po sobě v letech 1975, 1976 a 1977. V absolutním umístění v rámci celého podniku lze za nejlepší úspěch považovat třetí místo Stiga Blomqvista s Felicií Kit Car v roce 1996 a následně Octavii WRC na čtvrtém a pátém místě. Celkovou čtyřku vybojoval Bruno Thiri roku 1999, pátou pozici Armin Schwarz o dva roky později. Velmi dobře nakročeno měl také legendární Colin McRae v roce 2005. S Fabií WRC tu skončil celkově sedmý.
