Historie motorsportu je plná legendárních osob, ale i soubojů mezi nimi. Jen málo rivalů ovšem vyvolalo tolik pozdvižení jako legendární závodníci James Hunt a Niki Lauda. Film pojmenovaný prostě a jednoduše „Rush“ (v češtině Rivalové), potom monitoruje jednu z nejzajímavějších sezón – ročník 1976.
Rivalita mezi Huntem a Laudou začala v roce 1970 při závodě Formule 3 na londýnském okruhu Crystal Palace. Právě tehdy si k sobě oba muži vypěstovali určitou zášť, která však nikdy nepřecházela do čistého hněvu nebo nenávisti. Jak film docela pěkným způsobem popisuje, Lauda s Huntem sice byli tvrdí rivalové, ale přesto se však vzájemně respektovali a do jisté míry i inspirovali.
Zásadní je však osobnostní rozdílnost obou pilotů. Niki Lauda, jehož na stříbrném plátně skvěle ztvárnil Daniel Brühl, je chladně kalkulující Rakušan. Rozumí technice, miluje pravidla a je striktně disciplinovaný. Jak koneckonců zazní i ve filmu, Niki Lauda miluje kromě aut také letadla a to údajně proto, že létání zahrnuje spoustu pravidel, jenž je třeba dodržovat.
Oproti tomu James Hunt (ve filmu ho hraje Chris Hemsworth), je prototypem playboye. Jak ve filmu, tak i ve skutečnosti, využíval James naplno svojí pozice „superstar“ a spal údajně s tisícovkami žen – občas jen pár minut předtím, než usednul na závodě do kokpitu monopostu. S pravidly si nikdy nelámal hlavu, jeho večírky doprovázel alkohol i drogy a často prý závodil s kocovinou.
Obě postavy jsou ve filmu až obdivuhodně dotaženy, ale jak zmiňují některá pozdější interview s Laudou, místy i trochu přetaženy. Aby byla rivalita mezi oběma závodníky co nejdůraznější, nebáli se scénáristé některé aspekty trochu přibarvit. Ve filmu se tak objeví pár scén, které se ve skutečnosti nestaly a ani Lauda třeba nebyl ve své povaze a dodržování pravidel tolik striktní.
Přímo na závodišti spolu oba muži vcelku slušně vycházeli, ačkoliv film popisuje rivalitu hlubší a skutečnější. Je třeba drobnou zajímavostí, že když James Hunt o jediný bod vyhrál inkriminovanou sezónu roku 1976, prohlásil Lauda, že není zklamaný. „Pokud má někdo vyhrát šampionát, jsem rád, že je to James.“
Právě sezóna vyobrazená ve filmu byla na závodění, ale i nejrůznější zvraty, velmi pestrá. Ročník 1976 přinesl třeba diskvalifikaci Jamese Hunta po vyhraném závodě ve Španělsku. Přejímka tady zjistila, že je jeho monopost až příliš široký – konrétně o 1,8 centimetru širší, než umožňují pravidla. McLaren a Hunt ovšem přes námitky Laudy a Ferrari uhájili, že necelé dva centimetry navíc nemají na vlastnosti auta vliv, a body se tak po čtrnácti dnech přesunuly zpátky k Huntovi.
Další zajímavostí sezóny se stala šestikolová formule Tyrell P34, připravená porazit nové a rychlejší Ferrari. Pozoruhodný Tyrell byl v roce 1976 velmi konkurenceschopný, ovšem i přesto se jednalo o první jen ze dvou sezón, kde se nekonvenční vůz objevil. Po sezóně 1977 skončila podpora ze strany GoodYear a celý projekt byl zrušen.
Tou vůbec nejzásadnější událostí roku 1976 je však děsivá nehoda Nikiho Laudy, při které na Nürburgringu málem uhořel. I tato událost je ve filmu velmi pečlivě ztvárněna a jedná se o vůbec nejlepší vyobrazení hrozivé nehody, tak jak se kdy objevila na stříbrném plátně.
Ačkoliv si Lauda na přesný průběh nehody nepamatuje, my víme, že se svým monopostem narazil do svodidel, odkud se odrazil zpět na trať. Za ním jedoucí Brett Lunger už se nabouranému vozu nestihl vyhnout a při kolizi došlo na proražení palivové nádrže. Laudův vůz začal hořet a nebýt okamžité reakce čtyř dalších jezdců, závodník by zde zahynul. I přesto se však Niki velmi rychle vrátil na trať, vynechal jen dva závody a pouhých šest týdnů po incidentu už jel znovu v plném nasazení.
Závod byl po Laudově nehodě přerušen, o něco později však znovu odstartoval a Huntovi se podařilo ho vyhrát. Bylo to však naposledy, co se monoposty Formule 1 podívaly na Severní smyčku Nürburgringu. Po incidentu byl vybudován nový, výrazně kratší a modernější okruh v části dřívějšího „Südschleife“. Na novou podobu, otevřenou v roce 1984, se však seriál Formule 1 vrátil pouze v letech 1984 a 1985.
Historickou stránku závodění má tedy Rush zvládnutou víc než dobře. A ta technická není propracovaná o nic méně. Přes dvě hodiny dlouhý film se řadí k závodním „velikánům“ stříbrného plátna a lze jej pro jeho kvality považovat za filmy rovnocenné Grand Prix nebo Le Mans. Jenže na rozdíl od svých nepoměrně starších předchůdců, má Rush zcela nevídané možnosti, týkající se filmařiny.
Celková kvalita a řemeslné zpracování je na naprosto špičkové úrovni. Ve filmu se často objevují záběry z velmi netradičních a dosud neviděných úhlů, umožňující prohlédnout si práci pilotů ve staré formuli tak, jako nikdy předtím.
Takže přestože jsou některé vozy ve filmu reálně šasi z Formule 3, pouze osazené jiným zevnějškem, a přestože se ve filmu objevuje pár drobnějších dobových nesrovnalostí, je Rush už nyní jedním z nejlepších závodních filmů historie. Relativně mladému snímku byla věnována spousta práce, o čemž svědčí špičkové hodnocení, ale pochopitelně i nemalý výdělek. Pro každého fandu motorsportu – ale i pro fandy výborné filmařiny – je proto Rush takřka nezbytnou povinností.
