Pokud jste fanouškem ŠKODA Motorsport a uvidíte čísla 1-2-3, pravděpodobně si vzpomenete na letošní fantastický výsledek ve WRC 2, když se posádky Jan Kopecký/Pavel Dresler, Pontus Tidemand/Jonas Andersson a Kalle Rovanperä/Jonne Halttunen umístily na prvních třech pozicích v poháru FIA WRC 2 a obsadily tak kompletní stupně vítězů.
Milovníkům historie motorsportu ale může na mysli vytanout jiný slavný příběh, který vyvrcholil výsledkem 1-2-3. Je to legendární příběh toho, jak „David“ porazil „Goliáše“ a předvedl triumf soupeřivosti a odhodlání. Místem konání bylo Le Mans a „Davidem“, poněkud paradoxně, společnost Ford Motor Company, zatímco roli legendy zde hrálo Ferrari. Můžeme vůbec jednu z tehdy největších korporací na světě nazývat „Davidem“? Může to působit podivně, ale ve světě vytrvalostních závodů neměl Ford téměř žádné zkušenosti, zatímco Ferrari dominovalo snad každé disciplíně okruhového závodění.
Všechno to začalo v roce 1963, když se Henry Ford II, syn zakladatele společnosti Henryho Forda a tehdejší šéf společnosti, dozvěděl, že malá, ale ikonická italská značka by mohla být na prodej. V té době bylo Ferrari úplně jiné než dnes, kdy představuje luxusní značku, která nabízí celou řadu komfortních silničních vozů. Tehdy to bylo o závodění a výroba silničních aut – což byly v podstatě závodní vozy s trochou komfortu navíc – byla jen způsobem, jak mohl zakladatel Enzo Ferrari financovat závodní aktivity značky.
Po nějakou dobu to vypadalo jako skvělé spojení. Ford měl peníze a zdroje, které Ferrari postrádalo, zatímco Ferrari mělo legendární jméno a závodní zkušenosti, což by neobyčejně pomohlo marketingu značky Ford. Enzo doufal, že s penězi od Forda dokáže postavit ještě lepší a rychlejší auta, zatímco Ford doufal, že jméno a sportovní historie Ferrari pomůže prodat ještě více jeho produktů.
Problém přišel, když se Enzo Ferrari dozvěděl, že nedostane volnou ruku, pokud jde o závodní program značky, a že mu dokonce budou účetní Fordu mluvit do toho, kolik peněz může utratit. Na poslední chvíli tak z obchodu vycouval a poslal Fordovy lidi zpátky do Detroitu.
Henry Ford II zuřil. Stejně jako Enzo Ferrari miloval svou nezávislost, Ford nenáviděl odmítnutí. A protože si nemohl Ferrari koupit, rozhodl se udělat druhou nejlepší věc. Postavit lepší závodní auto než Enzo a zesměšnit ho tak na závodní dráze. Jako bitevní pole byl vybrán nejslavnější závod světa, 24h Le Mans, kde bylo Ferrari držitelem čtyř titulů v řadě.
Jediný problém byl, že postavit špičkové závodní auto není jednoduché. Konstruktéři od Forda měli sice bohaté zkušenosti se silničními vozy, ale téměř žádné s okruhovým závoděním – takže úkol připadl malé společnosti jménem Lola a vedení projektu dostal na starost legendární závodníkovi Carrollu Shelbymu, který byl slavný svými závodními Shelby Cobrami a už tehdy pracoval na Fordu Mustang Shelby GT350.
I s bohatými zkušenostmi všech zúčastněných byl projekt náročný a plný problémů. První Ford GT40, založený na voze Lola Mk 6 a poháněný motorem V8 o objemu 289 kubických palců (4,7 litru) z Fordu Fairlane, byl sice krásný a štíhlý (jeho jméno pocházelo z výšky karoserie 40 palců, tedy zhruba metr), ale nebyl zrovna spolehlivý. V roce 1964 ani jeden ze tří vozů, které nastoupily do 24h Le Mans, závod nedokončil.
Shelbyho reakce byla typicky texaská. Nařídil vymontovat „maličké“ motory o objemu 4,7 litru a nahradit je obrovskými sedmilitrovými bigblocky. Výsledky přišly okamžitě v podobě vítězství na 24h Daytona. Smůla na Le Mans ale pokračovala. I když si tentokrát tým vzal na slavnou francouzskou čtyřiadvacetihodinovku hned šest aut, závod opět nedokončilo žádné.
V duchu amerického hesla „čím více, tím lépe“, přivezl Ford příštího roku, 1966, do Le Mans hned OSM aut. A problémy se spolehlivostí stále pokračovaly. Pět Fordů GT40 muselo v průběhu náročné čtyřiadvacetihodinovky odstoupit. Ale pozitivní stránkou celé věci bylo, že ty tři, které zůstaly ve hře, dojely na prvním, druhém a třetím místě.
Tým dokonce zinscenoval fotografický finiš, když dvě auta záměrně přejela cílovou čáru bok po boku. Způsobilo to ale dosti kontroverzí, protože namísto původně plánovaného nerozhodného výsledku bylo auto číslo 2, řízené Brucem McLarenem a Chrisem Amonem, organizátory závodu vyhlášeno za vítěze. Důvodem bylo to, že vůz číslo 1, řízený Kenem Milesem a Denny Hulmem, startoval z prvního místa a ujel tak kratší vzdálenost, což je ve čtyřiadvacetihodinovce rozhodující kritérium. Miles, který až do té chvíle vedl, byl pochopitelně rozladěný. Ale i takové je občas závodění.
Byl to také konec Fordova programu v Le Mans. Značka se vrátila v roce 1967 a připsala si další vítězství, ale potom vytrvalostní závody opustila. Úkol byl splněn, Ferrari poraženo a pro Henryho Forda II nebyl důvod pokračovat. Namísto něj převzalo žezlo Porsche a největší bitvy následujících let se odehrávaly právě mezi vozy ze Stuttgartu a rudými Ferrari – tak jako ve slavném filmu Le Mans z roku 1971.
