Mohlo by se zdát, že tento film do naší série nepatří. Není totiž vlastně vůbec o autech. Přesto zaručeně chytí za srdce každého milovníka motorismu. A zvláště pak toho, který miluje rychlost a příběhy „nepravděpodobných hrdinů“, lidí, kteří dokázali vyhrát i když to od nich nikdo nečekal. Protože Burt Munro vyhrát dokázal a film věnovaný jeho životů patří mezi ty nejlepší snímky z motoristického prostředí.
„World’s Fastest Indian“ (v češtině je použit ne zcela odpovídající název „V zajetí rychlosti“) je nejen filmem závodním, ale také životopisným. Burt Munro skutečně žil a přes svoje nevýhodné postavení, kdy se mu nedostávalo času ani peněz, skutečně stanovoval rekordy.
Novozélanďan se narodil už v roce 1899, tedy ještě před rozmachem automobilů a motocyklů. Jeho láska k rychlosti se tak zprvu projevovala jen při ježdění na koních na jeho rodné farmě. Teprve v dospělém věku, když otec prodal svou farmu poblíž novozélandského Invercargill, začal Munro závodit na ploché dráze, ale později si v době krize musel najít místo coby prodejce a mechanik motorek. I přesto však na závodění nezapomněl a v průběhu doby vítězil v lokálních podnicích.
Nikdy se také nevzdal svého motocyklu Indian Scout z roku 1920, který začal kolem roku 1926 postupně vylepšovat. Byl to běh na dlouhou trať. Munro byl přes den v práci a peněz nebylo nazbyt, takže na motorce dělal hlavně po nocích. Na veškeré úpravy byl sám, ovšem i přesto uměl vyrobit a zvládnout spoustu věcí. Zhotovil si třeba vlastní písty nebo dokonce vlastní setrvačník. Původně měl Indian obsah 600 ccm a maximální rychlost kolem devadesáti. Ve výsledku se ale motor rozrostl na 950 ccm a rychlost dosáhla při neoficiálním měření 331 km/h.
Více času se Munroovi dostalo až po druhé světové válce. Tehdy se rozvedl se svou manželkou Florence a posléze zanechal i práce, aby strávil většinu dne zavřený v garáži s Indianem, pojmenovaným „Munro Special“.
Právě jako lehce podivínského kutila, zvelebujícího svůj stařičký motocykl, ukazuje Munroa i film. Třeba na úplném začátku vytlačí Burt svou motorku za rozbřesku, aby k obrovské radost spících sousedů nastartoval a začal ladit motor s otevřenými výfuky.
Děj filmu začíná v momentě, kdy už je Burtův motocykl uznáván jako nejrychlejší na Novém Zélandě a v Austrálii a taky v momentě, kdy Burt šetří poslední zbytky peněz, aby se i přes pokročilý věk svůj a svého stroje pokusil zdolat rekord solné pláně Bonneville v rámci akce Speed Week. Zde je jedna z mála historických nepřesností. Ve skutečnosti byl totiž Munro v americkém Bonneville několikrát a rekordy zde stanovil ve své třídě do jednoho litru hned dva. Ten nejzásadnější, který potom vydržel celá desetiletí, ovšem padnul v roce 1967. Munroovi bylo tou dobou 68 let a jeho motocyklu 47.
Burtova cesta do Ameriky za rychlostními rekordy je ve filmu každopádně skvěle vyvedena. Burt, žijící na odstřiženém Novém Zélandu, přijíždí se svou motorkou do velkého světa plného byrokracie a při prvním setkání s dalšími závodníky nechápe, jak ohromný a profesionální tým za každým strojem stojí. Svého podomácku upraveného Indiana přiveze na vozíku za autem a organizátoři akce ho nevidí vůbec rádi. Přesto však dostane Munro příležitost ukázat, co je v jeho silách a jak to v hollywoodských filmech a občas i v reálném životě bývá – všechny překvapí. Burt na svých obyčejných pneumatikách ořezaných do podoby slicku pádí po solné pláni obdivuhodnou rychlostí a podobně úžasné tempo potom nabírá i při ostré jízdě.
Zde se původní fakta s filmem opět trochu rozchází. Ve filmu se Burt snaží přesáhnout hranici průměrné rychlosti 200 mil za hodinu (322 km/h), ale ve skutečnosti byla rychlost o něco nižší. 200 mil v hodině přesáhnul Burt jen při zmiňovaném neoficiálním měření. Jinak zajel během kvalifikace rychlost 190 mil za hodinu (306 km/h) a finální průměrná rychlost při dvou jízdách oběma směry činila 183,59 mil, tedy 295,453 km/h.
Je ještě drobnou zajímavostí mimo film, že v roce 2014, celých 37 let po Burtově smrti, byl rekord upraven a drobně navýšen na finálních 184,08 mil za hodinu (296,25 km/h). Burtův syn John totiž po mnoha letech objevil chybu ve výpočtu, rekord musel být tím pádem přepočítán a Burt Munro ještě jednou překonal sám sebe, tentokrát in memoriam.
Důležité každopádně je, že rekord na stařičkém Indianu platí dodnes a v roce 2006 byl Burt Munro dokonce uveden do síně slávy AMA Motorcycle Hall of Fame. Film, o kterém se tady bavíme, vzniknul rok předtím v roce 2005 a jak už bylo řečeno, jedná se o jeden z nejlepších filmů o závodní historii, co kdy vznikly.
Jako drobnou třešničku na závěr lze uvést, že „World’s Fastest Indian“ nebyl vlastně prvním filmem na toto téma. Již v roce 1971, tedy čtyři roky po překonání zásadního rekordu, byl o Munroovi natočen krátký dokument „Burt Munro: Offerings to the God of Speed“ (Burt Munro: Oběti bohovi rychlosti). A není náhodou, že se o oba snímky postaral stejný režisér – Roger Donaldson.
