Mluví s posádkami okamžitě po dojezdu do cíle rychlostních zkoušek. Ve chvílích, kdy z nich emoce doslova prýští, musí být Molly v roli reportérky pohotová, a i trochu odvážná. „Oni jsou pro mě superhrdinové,“ říká o jezdcích v rozhovoru pro Škoda Motorsport. A nabádá mladé dívky, ať se kariéry v jakékoli oblasti motoristického sportu rozhodně nebojí.
Je neskutečně empatická, pohotová a bezprostřední. Molly Pettit tak působí i při osobním setkání, nejen na obrazovce při rozhovorech s jezdci, které s nimi vede ve stopce každé rychlostní zkoušky a které jsou živě přenášeny ve službě WRC Rally.tv. Její práce je skutečně náročná a vyžaduje dokonalou přípravu o průběhu soutěže a pilotech, ale musí také zvládat přesuny mezi rychlostními zkouškami. Přesto je to podle jejích slov neskutečná zábava a její vysněná práce.
Jak ses vůbec k motorsportu dostala?
V rodině se o něj nikdo nezajímal, ale na druhou stranu asi máme v genech určitou touhu po dobrodružství. Rychlost mě vlastně fascinovala od mládí, jezdila jsem na koních, čím rychleji tím lépe. Také jsem běhala závody na krátkých tratích, 100 a 200 metrů. Když jsem se pak v pubertě trochu hledala, dovedlo mě to k autům. Později jsem poznala lidi, co měli vlastní auta a já s nimi ráda jezdila jen tak, třeba v noci. Pak jsem se rozhodla, že chci závodit. První závodní auto jsem si stavěla sama, s podporou přátel mi to trvalo asi čtyři roky. A v roce 2009 jsem v Norsku odjela svůj první závod. Zamilovala jsem si to, moje touha po rychlosti byla ještě větší než předtím. Závodila jsem v různých okruhových sériích v Norsku, Švédsku a hlavně Dánsku. Aktivně jsem závodila do roku 2017, předtím jsem měla v roce 2015 velkou nehodu, ale to mě neodradilo. Auta pořád miluju a nejde jen o závody, zajímá mě všechno kolem nich, klidně se otočím za pěkným autem na ulici.
Od aut k rally je ještě dlouhá cesta. Jak jsi začala s komentování rally?
Když jsem závodila na okruzích, musela jsem hledat sponzory. A abych je zaujala, musela jsem být známá. No a cestou, jak se trochu proslavit, byla televize, takže jsem začala spolupracovat nejprve s jedním menším TV kanálem, a pak přišla příležitost komentovat rally v norské televizi. Také jsem se předtím v roce 2007 seznámila se svým manželem, který byl rallyovým jezdcem. Takže mě to vlastně k rally táhlo z několika stran.
Jak moc je ta práce náročná?
Nezdá se to, ale hodně. Náročná je nejen příprava, ale i samotný průběh. Vezměte si jenom, že je to skutečně celý den v zápřahu, ráno začínám brzy a večer končím pozdě. Jen přejezdy mezi rychlostními zkouškami dovedou být docela stresující. Ale tohle je moje devátá sezóna ve WRC a pořád si to neskutečně užívám, moc mě to baví. Vídám skvělé lidi, úžasná místa, a to na tom prostě zbožňuju.
Jak se na svou práci připravuješ?
Mám sešit plný poznámek, který mi pomáhá se všemi důležitými informacemi. Mám zde poznačené časy prvních průjezdů rychlostní zkoušky, průběžné pořadí a další užitečné informace. Při příjezdu auta do stopky ho také vždy obejdu abych viděla případné poškození značící nějakou dramatickou situaci na trati rychlostní zkoušky. Všechny tyto věci mi v rozhovoru s jezdcem hodně pomáhají.
Jaké to je, ptát se jezdců hned po dojezdu do cíle na to, jaká byla rychlostní zkouška?
Tak přesně takové formulaci otázky se snažím vyhnout (smích). Existuje spousta možností, na co a jak se jich zeptat, ale musíte být vnímaví. Otázky naskakují, když se podívám na auto, nebo čtu řeč těla posádky.
Jistě. Jsou v tom emoce. Jak se ti je vlastně daří zvládat?
Myslím, že z dlouhodobého hlediska bylo důležité si vybudovat vztah. Když se s posádkami znáte, je to přeci jen trochu komfortnější než z počátku. A i já jsem se musela naučit, že když jsou třeba rozladění z výsledku a při rozhovoru nevrlí, tak si to nemám brát osobně. Protože kdybych si to sebou táhla jako zátěž, tak to pro mě bude těžké – a také to tak trochu z počátku bylo. Ale oni za to nemohou. Jsou to opravdu silné emoce, jsem tam s nimi, doslova centimetry od nich, ve chvílích, kdy prožívají štěstí, nadšení z vítězství, ale i pocity zmaru, vzteku a podráždění. Ale to je na tom to skvělé. Ukazují nefalšované emoce. Jsou to vrcholoví sportovci, kteří si právě prošli něčím extrémním a zvládli to. Mají můj obrovský respekt a jsem šťastná, že můžu být tím prvním, kdo s nimi v takovou chvíli mluví. Jsou to podle mě superhrdinové.
Myslíš, že to jsou nejlepší řidiči na světě?
Jednoznačně. O tom vůbec nepochybuji. Spolupracuji také s Race of Champions, kde potkáváte ty nejlepší jezdce z téměř všech oblastní motorsportu. Tam často slyšíte, s jakým respektem se baví ostatní piloti o schopnostech jezdců rally. Zvládají všechny druhy povrchů za všech možných klimatických podmínek v rychlostech, která jsou úplně mimo naše chápání. Na šotolinových tratích, kde bychom my ostatní jeli ztěží 50 km/h jedou často úplně naplno. K tomu přípravy, sledování onboardů a další věci. Komplexnost a schopnosti jezdců rally jsou prostě neuvěřitelné.
Jaké jsi zažila nejemotivnější nebo nejvtipnější momenty?
Velké emoce se pojí s Craigem Breenem, který v roce 2023 tragicky zahynul. Předtím ale skvěle zajel ve Švédsku a při rozhovorech doslova zářil. On byl vždy svůj, takový upřímný. A vždy byl velmi šťastný, že dělá to, co dělá, bylo to takové čiré štěstí. Myslím, že to je něco, co mi pomohl pochopit i v mém vztahu k mé práci. Jednou jsem ho oslovila omylem jménem jiného jezdce z Francie a o na mě začal mluvit francouzsky. Dlouho jsem se tak nenasmála. Čerstvěji si vzpomenu třeba na Thieryho Neuvilla z Monte Carla, kde na konci jedné rychlostní zkoušky zářil a pronesl, že „to byla čirá dokonalost“. To bylo snad poprvé, co jsem něco takového slyšela, oni jsou piloti jinak velmi nároční a vždy najdou nějaký důvod ke kritice. Nebo si naopak pamatuji Otta Tänaka, jak si jel v Polsku v roce 2016 pro své premiérové vítězství. Ale najednou přišel dvojitý defekt a on o něj přišel. To jsem si připadala, že to jedu s nimi.
Co bys vzkázala mladým dívkám, které přemýšlí o kariéře v motorsportu?
Nejdůležitější je podle mě vzkaz, že je tu pro ně místo. Kdekoli, kde si zamanou. Ať už chtějí dělat mou práci, nebo řídit auto, číst itinerář, být šéfkou týmu či závodním technikem. Dělat můžete cokoli a nevěřte tomu, když někdo říká, že ne. Pak je podle mě důležité si vše kolem vaší vysněné práce nastudovat. Čím víc toho budete vědět a budete o tom s lidmi mluvit, tím větší je šance, že si toho někdo všimne. A pak můžete postupně získávat zkušenosti. Nebojte se výzev, já říkala „ano“ na spoustu věcí, které mě vlastně děsily. Jasně, z počátku můžete dělat nějaké ty chyby, ale všechny ty zkušenosti vás posílí.
